Kaše: V Litvínově chci rozpoutat boom! A zranění? Někdo má štěstí, jiný ne...
Ondřej Kaše
|
Foto: Jan Jindra, hcvl.cz
Cesta autem z Kadaně do Litvínova zabere kolem čtyřiceti minut. Na trasu napříč severními Čechami si pomalu zvyká Ondřej Kaše, který v úterý ráno z rodné hroudy vyrazil na první společný trénink s týmem.
„S kluky už jsem se viděl, asi před měsícem. Těším se, bude to pro mě nová výzva,“ prohodí starší z bratrské dvojice, která má Vervu vytáhnout z nelichotivých pater extraligové tabulky.
Část současné litvínovské kabiny dobře znáte, že?
Ano, víc kluků. Minulý rok jsem s nimi trénoval, i když se tým lehce obměnil. Je tam třeba Nick Hlava, se kterým jsem hrával mládež, pak Michal Gut, s ním jsme skoro vyrůstali. Sice je o nějakých sedm let mladší, ale je to Kadaňák. Dál už jsem s nikým úplně nehrál, bráchu asi počítat nemusím… (usměje se) Ještě Petr Koblasa, s ním jsem si zatrénoval během covidu.
V komentáři na sociálních sítích jsem četl, že kdyby vám trenéři dali do útoku Michala Guta, tak by to byla lajna, co pochází z jednoho sídliště.
Je to tak. On bydlel o čtyři vchody vedle nás. To psal vlastně náš kamarád, ten komentář. (směje se)
Klub váš příchod oficiálně potvrdil v neděli večer. Přišlo hodně zpráv, nebo o tom okolí vědělo s předstihem?
Moji blízcí věděli, že to nastane. Jen se čekalo na to, kdy se to vypustí. Nějaké reakce určitě byly, ale s kým jsem hrál, tak tušil, že jdu do Litvínova. Spíš se řeší NHL, budoucnost, jak jsem na tom. S bývalými spoluhráči jsme pořád v kontaktu.
„Na Ameriku jsem nečekal, protože jsem věděl, že tuhle sezonu chci být v Česku.“
Nemáte už chuť do toho vletět, nesvrbí vás ruce? Sezona přece jen naostro startuje až za dva měsíce…
Jo, určitě. Ale z Ameriky jsem na to zvyklý, že se to podepisuje dva tři měsíce předtím. Pauza pro mě byla dlouhá, už se těším, až to celé vypukne.
Kdy se tedy celý přestup začal rýsovat? První spekulace v souvislosti s Litvínovem prosákly někdy v únoru.
No, v únoru nebo březnu jsem se rozhodl, že když bude všechno v pohodě, tak půjdu do Litvínova. Nic jiného jsem ani nechtěl, nic jsme neřešili. Na Ameriku jsem nečekal, protože jsem věděl, že tuhle sezonu chci být v Česku. Hlavně kvůli bráchovi.
Takže otevření trhu s volnými hráči v NHL šlo úplně mimo vás?
Úplně. Agenti se vůbec neptali, podle mě ani nevěděli, jak na tom zdravotně jsem. Tohle nebyla varianta, ani žádná cizina.
„Už když brácha hledal angažmá, tak to k tomu trochu směřovalo.“
Kromě motivace zahrát si s bráchou – co vás přesvědčilo pro návrat do Česka?
Oba jsme chtěli být doma, to byl takový náš hlavní důvod. Už když brácha hledal angažmá, tak to k tomu trochu směřovalo. Z Kadaně je to do Litvínova kousek, takže bydlíme doma, budeme dojíždět. I kvůli tomu jsme se tak rozhodli, navíc je to klub z kraje.
Jak jste říkal, pauza byla dlouhá. Loni v říjnu jeden start za Carolinu, pak se opět ozvaly zdravotní potíže. Na psychiku nic příjemného...
Určitě ne. Ale jdu do týmu, kde budu mít trochu jinou roli, než kdybych podepisoval zpátky Ameriku. V tomhle je to pro mě trochu jednodušší. Chuť mám obrovskou, rok bez hokeje je strašně znát.
Opravdu byl ve 27 letech na stole případný konec kariéry?
Řešilo se to hlavně ze začátku, pak už ani moc ne. Může se stát, že po měsíci nebo dvou to nepůjde. Ale nepředpokládám, že by to tak bylo. Prostě tam ta možnost je. Jsem v kontaktu s doktory a po nějakých konzultacích to tak úplně nevypadá.
Ondřej Kaše | Foto: Jan Jindra, hcvl.cz
Zranění vás sužují dlouhodobě, zejména otřesy mozku. Naučil jste se s tou nejistotou nějak pracovat?
Tak naučil… Spíš jde o to, aby člověk věděl, kam chce příští rok jít. Kdybych čekal na Ameriku a byl nervózní, jestli to klapne, tak by to bylo horší. Takhle jsem věděl, že chci jít za bráchou do Litvínova. To bylo lepší, protože jsem od března věděl – když to půjde – kde bych měl hrát.
Dobře, ale neříkáte si třeba, že jste věčný smolař? První zápas s Hurricanes a hned šup na marodku.
Člověk nad tím nemůže moc spekulovat, někdo má na zranění štěstí, jiný ne. Prostě to tak je, ani nad tím nějak nepřemýšlím. V Carolině kromě toho nešlo o otřes mozku, ale jiné zdravotní problémy. Ty bych nechtěl přesně specifikovat.
„Člověk nad tím nemůže moc spekulovat, někdo má na zranění štěstí, jiný ne.“
Později se objevily zprávy, že chodíte na led v bezkontaktním dresu. Do dalšího programu NHL už jste nicméně nezasáhl.
Někdy od prosince jsem trénoval s týmem. Pak se s doktory rozhodlo, že sezonu ukončíme. Zdravotně jsem na tom nebyl úplně dobře. Dal jsem si pár měsíců volno, potom skočil do letní přípravy. Myslím, že kondice je úplně v pohodě.
Když to vezmu z jiné perspektivy: kdyby vám někdo před deseti lety řekl, že v nejlepší lize světa odehrajete 258 utkání, tak byste to bral všema deseti, ne?
Jo, to určitě! (usměje se) Myslím, že jsem tam zanechal hezkou stopu. Ale na druhou stranu někde vzadu v hlavě mám, že těch zápasů mohlo být o hodně víc a ta kariéra mohla vypadat trochu jinak.
Smlouva v Litvínově platí na rok, dveře do zámoří nemusíte mít úplně zavřené…
O tom teď popravdě vůbec nepřemýšlím. Jdu do toho s tím, že chci udělat co nejlepší – a hlavně zdravou – sezonu. Uvidíme, co bude dál. Vůbec se nedívám na to, co přijde za rok. Soustředím se na Litvínov.
Kdyby byla NHL skutečně dopsaná kapitola, co vám naskočí jako nejsilnější vzpomínka?
Těch bude víc. Asi bych vybral můj první start, ten člověk jen tak nezapomene. Druhou silnou vzpomínku mám, když jsem hrál proti bráchovi, a byli tam rodiče. To byl podle mě velký moment pro nás všechny.
„Jdu do toho s tím, že chci udělat co nejlepší – a hlavně zdravou – sezonu.“
Bratrské derby ve Philadelphii tehdy dopadlo lépe pro Davida, teď si to po letech ťuknete spolu. A rodina to navíc bude mít o poznání blíž, co vy na to?
Moc se na to těším. Můžou za námi jezdit i kamarádi, kteří nás taky hodně dlouho neviděli. I to je jeden z důvodů, proč se těším do Litvínova. V rodině od přítelkyně jsou všichni litvínovští fanoušci, ti mě vlastně nikdy neviděli hrát ostrý zápas.
Problesklo vám už hlavou, jak jste se v mládí s bráchou proháněli s hokejkami za barákem?
No jasně. Jak jsme bydleli spolu v pokojíku, pak společný čas v Chomutově. Tehdy jsme ještě měli úplně jiné role, byli jsme mladí kluci, co mají všechno před sebou. Teď bychom měli být jedni z těch, kteří tým potáhnou. Podle mě můžu mluvit i za bráchu, když řeknu, že se na to oba těšíme.
Ondřej Kaše a Pavel Hynek | Foto: Jan Jindra, hcvl.cz
Mimochodem, není to nezvyk mít na sobě černožluté barvy? Před chomutovským pádem do kraje tady byla jistá rivalita…
(usměje se) Já jsem ale ve žluté, černé a bílé vyrůstal v Kadani. Vlastně jsem zpátky tam, kde jsem v mládí začínal. Ne, v Chomutově se prostě stalo, co se stalo. Nějakou rivalitu bych dal stranou. Asi by to ale bylo horší, kdyby Chomutov hrál extraligu a já si vybral Litvínov. Pak by se dalo říct, že jdu k rivalovi. Myslím, že je pro dobro hokeje v Ústeckém kraji, aby teď všichni spolupracovali.
Vnímáte, že přicházíte do týmu, kterému se v posledních letech moc nedaří? Od titulového roku 2015 jen jedna účast ve čtvrtfinále play off, k tomu se často mění trenéři.
Určitě. Když jsem tady minulý rok trénoval, tak ambice byly trochu jiné. Doufám, že s příchodem mě, bráchy a pár dalších kluků se nastaví vítězný duch a bude to lepší. Před sezonou je strašně těžké spekulovat o tom, jak to bude vypadat. Do týmu každopádně jdu s cílem, abychom nehráli někde dole.
„Za mě je extraliga lehce podceňovaná.“
Extraligu máte nakoukanou?
Ze začátků v Americe tolik ne. Za poslední dva roky, když tam hrál brácha, jsem ji ale sledoval docela pečlivě. Myslím, že informací mám dost.
Co tedy říkáte na její úroveň?
Za mě je lehce podceňovaná. Když jsem se bavil s klukama, co se sem vrátili, tak všichni koukali, že to není tak lehké, jak se říká. Je to hodně o systému, dost se brání. To bude oproti Americe velký rozdíl.
Jste připravený na post lídra a s ním spojený tlak? Hodně lidí od vás asi bude čekat bod na zápas, kvanta gólů…
Uvidíme, až se to rozběhne. (směje se) Já na sebe mám vždycky nejvyšší nároky, podle mě by to tak měl mít každý sportovec. Nebudu řešit bod na zápas nebo góly, ale abychom jako tým hráli výš. Chtěl bych, aby se do Litvínova vrátil takový ten hlad po hokeji a fanoušci byli spokojení. Když se hraje osm let dole, tak je to trochu znát. Bylo by super rozpoutat hokejový boom. Radost, co tady vždycky bývala.
„Chtěl bych, aby se do Litvínova vrátil takový ten hlad po hokeji.“
Právě fanoušci vždycky tvořili důležitou složku klubu, atmosféra na litvínovském zimáku je pověstná. Vybavíte si to jako soupeř?
Jo, můj první rok s Chomutovem jsem to zažil. Atmosféra byla nádherná. Doufám, že to sem dokážeme vrátit.
Máte v nohách sedm sezon v NHL, vedle bráchy si splníte další velký sen. Napadne vás ještě něco, čeho byste chtěl dosáhnout?
Když se takhle zeptáte, tak mě hned napadne, že bych si chtěl s bráchou zahrát v dospělé reprezentaci. To je jeden z dalších velkých snů, který máme společný. Hráli jsme spolu dvacítky, tohle by bylo taky super. Za národní tým jsem vlastně ještě nic neodehrál. Nějaké pozvánky byly, ale kvůli zranění to nešlo. Dva roky zpátky se mi narodila dcera, takže za repre jsem ještě nic nestihl. Strašně mě to mrzí. Kdyby to šlo, tak je to jedna z věcí, kterou bych chtěl do své kariéry ještě doplnit.
Share on Facebook
