Mívám tendenci se zakecat, říká Sýkora o práci ve studiu. Těší se na Světový pohár
Foto: Pavel Mazáč, isport.cz
Hokejový expert Marek Sýkora je odborníkem na slovo vzatým. Jeho názory jsou neotřelé a široká veřejnost při sledování vrcholných šampionátů je hltala už třetím rokem. Proto témat k diskuzi bylo více než dost. Sýkora v rozhovoru pro hokej.cz hovořil například o kuriozitách z vysílání, výkonu české reprezentace na MS v Rusku nebo o blížícím se Světovém poháru.
Vy jste osobně zažil už tři šampionáty, dají se nějak porovnat mezi sebou?
Samozřejmě. Nejbližší je mi ten domácí. Navíc, i když přihlédnu k organizaci a návštěvnosti, tak náš šampionát byl jasně nejlepší. V Minsku v roce 2014 byla ta návštěvnost také výborná, ale jak už je to zvykem z bývalého Sovětského svazu, tak se to fanouškovství organizuje. Stejně jako v Rusku – potlesk, zábava, diváci jsou studení… Ani nevím proč. V Bělorusku, když chyběli diváci, tak tam organizátoři nasadili děti a mládež, což ale koneckonců není špatný krok. Pořád lepší toto než poloprázdné tribuny, jak to bylo letos v Rusku.
A co se týče samotné organizace turnaje, který byl nejlepší?
Ta česká byla jednoznačně nejlepší. A když porovnám šampionáty v Bělorusku a Rusku, tak bych dokonce řekl, že Bělorusové měli lepší turnaj. V Rusku to nemělo takovou atmosféru, s Českem se to nedalo srovnat. Letos to prostě nebylo ono, ani okolí stadionu nebylo dodělané, cestovali jsme pěšky a metrem dohromady čtyřicet pět minut, dopoledne a večer, takže to nebylo úplně komfortní.
Připravujete se nějak osobně před odjezdem na světový šampionát?
Nepřipravuju se nijak zvlášť, hlavní je nedělat si z toho hlavu. Do Ruska jsem se sice trochu jazykově připravoval předem, do Běloruska jsem ani nemusel, protože odstup mezi tím, kdy jsem v Minsku skončil, a začátkem šampionátu byl minimální, takže jsem neměl s ruštinou problém. Letos jsem se zase více sblížil s partou z České televize, protože ta je každý rok stejná. Tudíž jsem pořád mluvil česky. Rusky pouze občas, spíš jen nahodile.
„Jak už je to zvykem z bývalého Sovětského svazu, tak se to fanouškovství organizuje. Stejně jako v Rusku – potlesk, zábava, diváci jsou studení… Ani nevím proč.“
Když je na mistrovství světa hrací den, kdy přesně pro vás začíná a co všechno obnáší?
Do postele jsem se většinou dostal v jednu, v půl druhé ráno. A protože jsem nespavec, tak už jsem byl zase v sedm hodin na nohou. Ráno si přečtu instrukce od Roberta Záruby, co bude na programu ten daný den. Většinou je v něm zahrnuto i něco z historie, vzpomíná se na určité hráče, momenty, tak se podívám na internet po informacích, abych byl připravený. Dopoledne rychle něco sníst, pak cesta do studia, zápasy, v noci zase zpátky a další den opět to samé.
Jak se vůbec takový zápasový program plánuje?
Robert Záruba to připravuje ze dne na den, vlastně nic není dopředu dané. Robert pracuje hodně přes noc a mail od něj přijde třeba ve čtyři ráno. A je zaměřený hlavně na to, aby se synchronizovala televize s námi, co mluvíme. To znamená, abych mluvil a na obrazovce běžely adekvátní obrázky. Já si k tomu dohledávám věci, abych měl k věci co říct.
Už jste si byl letos jistější, když se jednalo o třetí šampionát, na kterém jste se podílel?
Ano, ano, nemám trému. Ale problém je, že jsem mezi kolegy jasně nejstarší. Vyžaduje se, abych v nejkratším časovém úseku řekl velké množství informací, bez úvodů, prostě hned. Já jsem ale ze staré školy, Robert Záruba mi vždycky říká, abych zrychlil, ale ono se mu to lehce říká. On si na mě možná jednou vzpomene. (směje se) Nejsem si jistý, zda tomu tempu vždy stačím, ale snažil jsem se.
„Problém je, že jsem mezi kolegy jasně nejstarší. Vyžaduje se, abych v nejkratším časovém úseku řekl velké množství informací, bez úvodů, prostě hned.“
Máte nějaké zajímavosti či kuriozity z letošního natáčení?
Jednou mi kameramani a ostatní řekli, že to, co jsem tam pronesl, ještě nikdy nezažili. Při ruských zápasech se vždy do reproduktorů pouštěl neskutečně nahlas potlesk a křik moderátora, který měl vybudit publikum. Já jsem prostě neslyšel vůbec nic, ani sám sebe, tak jsem řekl Jirkovi Hölzlovi: „Prosím tě, můžeš říct tomu chlapíkovi, aby to dal níž?“ To ale bylo spontánní, on na to také dobře zareagoval. I lidé mi říkali: „To jsi dobrej, to sis pěkně dovolil dost. Ale co, tebe nikdo nevyhodí!“ (směje se)
Musíte se během komentování nějak kontrolovat? Když vás napadla nějaká odpověď, například ostřejší, jestli ji musíte nějak upravit?
To je zajímavá otázka. Nevím, asi to v hlavě nijak neprobírám. Spíš je problém, abych řekl všechno, co mě napadne, a navíc mám tendenci se občas zakecat, potom mně i něco vypadne. Ale v tomto ohledu se nijak nekontroluju. Nejsem hulvát a samozřejmě se o to nesnažím, to se ani nečeká. I když na moje výroky někdo reaguje, například Slováci, tak to mě nepřinutí svoje názory nějak kontrolovat.
Co vlastně děláte během utkání, když se hraje? Otočíte se ve studiu na led, sledujete a fandíte?
Nefandí se tam, ale prožívá se to. (směje se) Prostě jenom sedím a koukám na hru. Během třetiny mám vždy za úkol najít si nějakou situaci a vypíchnout ji do přestávkového programu. Jak ji nahlásím, režiséři si ji našli a poté jsme o tom mluvili.
„Já jsem prostě neslyšel vůbec nic, ani sám sebe, tak jsem řekl Jirkovi Hölzelovi: ‚Prosím tě, můžeš říct tomu chlapíkovi, aby to dal níž?‘“
Řešíte například sledovanost během utkání? Je pro vás rozdíl, když komentujete méně zajímavá utkání, než když se hrají například zápasy s českým týmem?
Ne, to vůbec neřeším, ke každému utkání se snažím přistupovat stejně. Není to tak, že si říkám, abych se dneska snažil, protože hrají Češi čtvrtfinále, kdežto v nadsázce včera hráli Maďaři s Rumuny, takže těch pár diváků přežije, když ujedu. Tak to opravdu není. (směje se) Když se udělá nějaká chyba, tak je hlavní, aby se jelo dál, dělat, že se nic nestalo. To mám naučené od kolegů, kteří jsou profesionální komentátoři. Já bych se hned za chybu omlouval, lezl pod stůl, ale to ne, musí se rychle pokračovat.
Vy jste bývalý kouč, je proto pro vás těžké v sobě občas udržet tu svou trenérskou povahu při nějaké hrubce?
To bylo hned v prvním utkání našich proti Rusku. Jednalo se o tu strašnou situaci, kdy se skoro tři minuty hrálo v českém obranném pásmu. To jsem tedy řval – poprvé, ale i naposled. Poté mi ostatní říkali, že vůbec tohle o mně netušili, protože si mysleli, jak jsem klidný. To jsem opravdu prožíval. A poté ještě v utkání proti USA jsem byl nervóznější, tam mi zase bylo líto, jak to probíhalo, protože Američané byli k mání.
Jak byste zhodnotil celkové výkony národního mužstva na ruském šampionátu?
Bylo to velmi příjemné vystoupení. Začali jsme úžasným zápasem proti Rusku, to tu českou veřejnost pokaždé naladí, takové to tradiční přání z dávných časů porazit Rusy, to je sen každého národního mužstva. Poté jsme odehráli skvělý zápas proti Švédům, kdy jsme to obrátili. Ale nemohlo to vydržet. Osobně mám variantu, že si na sebe tým uvalil obrovské břemeno. Možná se ukázalo, že na šampionátu bylo patnáct nováčků, lidé na ně reagovali a myslím, že na ně dolehla zodpovědnost, proto tým nezvládl to čtvrtfinále. Obrovská škoda, Američany jsme měli porazit. Kluci trochu ztvrdli, neměli v sobě ten prvotní optimismus.
„Já bych se hned za chybu omlouval, lezl pod stůl, ale to ne, musí se rychle pokračovat.“
Co bylo onou příčinou krachu už v prvním vyřazovacím boji?
Ctím to, že po prohrané bitvě je každý generál, nicméně výběr hráčů na samostatné nájezdy byl velice překvapující. Tedy jen kromě Kašpara, Koukal seděl celý zápas, Zohorna šel na nájezd nejspíš z toho důvodu, že už v utkání jeden proměnil. Byli tam ale možná lepší volby, praváci, Řepík, Kovář, Pastrňák, možná i Roman Červenka. Není to kritika, své trenérské kolegy ctím, ale trochu mi to připadalo jako bezradnost. Jinak jsme ale předvedli sympatický výkon, skvělá zpětná vazba z domova i celý realizační tým fungoval báječně, Vláďa Vůjtek měl k sobě výborné kolegy. Konečně se na turnaji představil tým, po kterém jsem dlouho volal. Mladíci doplnění o hráče z Evropy a NHL. Ale musí se to vysvětlit fanouškům, že se chce dát i příležitost hráčům z domova.
Rozhodly právě smolné samostatné nájezdy. Co říkáte na to klišé, že jde jen o náhodu, loterii, štěstí?
Určitě je umění vybrat vhodné hráče. Přimlouval bych se, aby se jezdilo pět nájezdů. A nelíbí se mi to, když o nájezdech trenéři mluví jako o loterii, to ne, do hokeje to nepatří. Dá se na to připravit, vytipované skupině se více věnovat na tréninku. Když se dává větší péče přesilovým formacím, může se klást i větší pozornost na exekutory nájezdů a brankáře. Připravovat se na takové detaily je velmi důležité.
Našel jste v českém výběru někoho, kdo vás vyloženě nadchl a překvapil?
Výborně hráli Řepík s Birnerem, hlavně Michal Birner byl veliké překvapení. Hrál výborně, ale i během rozhovorů mluvil skvěle a bylo vidět, že to má v hlavě v pořádku. Zápas se Švédy byl jeho. Dále se mi líbil Michal Kempný, zaslouženě podepsal kontrakt v NHL, prokázal, že si to zaslouží. A nečekal jsem, že si tak skvěle poradí i Jakub Jeřábek, který byl také na svém prvním velkém turnaji.
„Ctím to, že po prohrané bitvě je každý generál, nicméně výběr hráčů na samostatné nájezdy byl velice překvapující.“
Není škoda, že trenérský tým opouští Vladimír Vůjtek? Myslíte, že by bylo dobré, kdyby se rozhodl u reprezentace zůstat například jako konzultant?
Vláďa je dostatečně zkušený, je čistě na něm, na jeho rozhodnutí, jestli tam má být. Tomáš Král mu nabídl, aby u reprezentace zůstal, ale myslím si, že udělal dobře, když se rozhodl nepokračovat. Momentálně skončil na vrcholu, je oceňovaný, není na něj žádná výtka, v podstatě všechno udělal správně.
Na podzimním Světovém poháru se Česku přisuzuje nejhorší umístění, hlavně kvůli slabé defenzivě. Co na tyto negativní prognózy říkáte?
To ano, slyšel jsem takové hlasy. O obraně samozřejmě víme, ale budeme mít zase dobré gólmany. Já si také myslím, že není vůbec špatné jet tam jako outsider. Vlastně je nejlepší jet na turnaj v této roli, protože můžeme jen překvapit. Možná budou v obraně nezkušení hráči, také není tajemstvím, že aktuálně nemáme v NHL žádné defenzivní hvězdy. Nikdo nečeká zázrak, ale koneckonců sport je krásný, protože není plánovaný. Třeba Petr Mrázek, pokud tedy bude chytat, vychytá nějaký zápas, všechno se může stát. Kdybych byl trenér národního mužstva, tak bych to tak veřejnosti řekl – my to půjdeme zkusit a překvapit můžeme vždycky. Ale není to alibismus! Vychází to z faktů, stačí se podívat například na sestavu Kanady, která je neuvěřitelná.
Jak se vám celkově zamlouvá systém Světového poháru? Spousta hlasů turnaj označuje za umělou záležitost NHL, která posléze možná nepustí své hvězdy na olympijské hry.
V poslední době se objevuje jakýsi antiamerikanismus, se kterým se tedy naprosto neztotožňuju. Vůbec bych organizátory nepodezíral, že si chtějí jen namastit kapsy. Ano, je to obchod, ale myslím, že je to vedené jen a jen ke sportovní stránce, uvidíme nejlepší hráče světa na malých hřištích. Bude to nádherná akce a dívám se na to s nadějí, pro fanoušky to bude obrovský zážitek.
Share on Facebook
