-
Tipsport ELH
Tabulka Tipsport extraliga
-
Reprezentace
Seniorské turnaje
Juniorské turnaje
Reprezentační zápasy
-
Maxa liga
Tabulka Maxa liga
- 2. liga
- ULLH
-
Mládež
-
CHL
- Ženy
- Para
- Zahraničí
- NHL.cz
- TV
- Hokejka
- Historie
Foto: Ladislav Adámek, hcdynamo.cz
Za áčko Pardubic poprvé nastoupil ještě v juniorském věku, během loňska si zvykl na vyšší úroveň a v této sezoně už o sobě dává naplno vědět. „Cítím větší sebevědomí,“ popisuje Ondřej Rohlík, jeden z mnoha odchovanců, na kterých teď v Dynamu trenér Richard Král staví svoji hru.
útočník, 23 let
Jeho bratr Miroslav si extraligu zahrál před pěti lety, v dresu Dynama naskočil do osmi zápasů. Hokejová rodina může být spokojena také letos, dvacetiletý Ondřej Rohlík se totiž mezi elitou dokonce zabydlel.
Pokud zůstane zdravý a ve formě, může si už na konci této sezony připsat 100. extraligový start.
Vzpomínáte si na své hokejové začátky?
S bruslením jsem začínal ve třech letech v Chrudimi, protože hokej hrál i můj brácha, který je o čtyři roky starší. Já jsem se na něj chodil dívat a rodiče mi pak i koupili brusle, takže jsem to taky zkusil a začalo mě to bavit.
Byl pro vás bratr Miroslav hokejovým vzorem?
Vždycky. Už odmala jsem chtěl být jako on. Ze začátku jsem bruslil hlavně s ním, až potom v přípravce mě přiřadili k mému ročníku.
Začít s bruslením ve třech letech je přitom docela odvážné. Některé děti začínají třeba až v pěti letech.
Je to brzo, ale když mě to bavilo, tak nebylo co řešit. Rodiče už věděli, co bude následovat, protože se mnou absolvovali to samé, co s bráchou. (směje se)
„Bratr? Už odmala jsem chtěl být jako on."
Trénovali jste společně s bratrem i mimo led?
Vždycky jsme spolu chodili i na rybník, když zamrzl. Pak nám jednou taťka vyrobil branku – svařil tyčky, z pletiva udělal síť a vytvořil nám takovou střelnici. Tam jsme spolu trénovali už odmala, hráli jsme spolu různé soutěže, různě jsme se hecovali...
A extraligu jste si nakonec zahráli oba. Pamatujete si na svoje první utkání za Dynamo?
Bylo to play-out v Karlových Varech v březnu 2019, to ještě trénoval pan Lubina. Jelo nás tam z juniorky víc a nakonec jsme s nimi hráli i docela vyrovnaný zápas, skončilo to 1:2. Pocity jsem měl dobré, hlavně jsem si to moc užil. Byl jsem vděčný za šanci nastoupit, dokonce jsem hrál i v jedné lajně s Filipem Kofferem.
Nejsou náhodou Karlovy Vary váš osudový soupeř? O půl roku později jste si tam připsal druhý extraligový start, a to za dost bizarní situace.
Měli jsme hrát juniorské derby s Hradcem, ráno jsme šli klasicky na rozbruslení, ale najednou nám trenér do kabiny přišel říct, že v áčku mají nějakou střevní virózu. A že nás jede většina hrát extraligu do Karlových Varů. Za chvíli přinesl sestavu, všichni jsme byli překvapení, ale těšili jsme se. Byl to zajímavý den.
„Pak nám jednou taťka vyrobil branku – svařil tyčky, z pletiva udělal síť a vytvořil nám takovou střelnici."
Jak zpětně hodnotíte tehdejší výkon vašeho mladého týmu, když jste prohráli 0:8?
Před zápasem jsme si řekli, že s nimi chceme co nejdéle hrát vyrovnaně. To se nám chvílemi i dařilo, ale pak jsme dostali první gól a už jsme odpadli. Potom nám to tam začalo padat, ale myslím si, že jsme odehráli dobré utkání. Jen škoda, že jsme nedali gól, protože šance jsme na to měli.
Do A-týmu Pardubic jste se začal více prosazovat v minulé sezoně. Jak jste to všechno prožíval?
Chtěl jsem hlavně hrát co nejlépe v juniorce. A protože začínala spolupráce Dynama s Vrchlabím, tak jsem si před sezonou říkal, že bych tam třeba mohl dostat šanci. Pak se ale kvůli covidu všechny soutěže přerušily a trenéři Razým s Mikeskou si mě vytáhli do A-týmu. Nejdřív jsem s nimi jen trénoval, nakonec jsem odjel i na soustředění do Polska. Pak jsem dokonce naskočil do zápasu proti Kometě – konečně jiný soupeř než Karlovy Vary. (směje se)
Takže jako reálnější možnost jste viděl hostování v Chance lize?
Krátce po covidové pauze se v Dynamu vyměnili trenéři a já jsem pořád dostával šanci, zvyšoval se i můj čas na ledě. Hrát extraligu za Pardubice byl sen, ale že se mi to povede takhle rychle, to jsem nečekal.
Usnadnil vám přechod do seniorského hokeje také trenér Richard Král, pod kterým jste hrál i v juniorech?
Samozřejmě to bylo jednodušší: věděli jsme a víme, co od sebe můžeme navzájem čekat. Hodně nám věří, chce abychom hráli hodně s pukem, rychle napadali, otáčeli hru. Prostě abychom byli silní na puku a hráli co nejvíc v soupeřově pásmu. Líbí se mi, že to není žádné nahazování.
„Líbí se mi, že to není žádné nahazování."
Ve zmíněném Vrchlabí jste už odehrál několik zápasů. Dokáže první liga připravit na extraligu?
Soutěž je kvalitní, rozdíl tam určitě je, ale pořád v ní hraje hodně kvalitních hráčů. Třeba když jsme hráli play off se Vsetínem, tak to mělo extraligové parametry. Hokej tam má kvalitu, je to fajn. A i pro nás mladé hráče je to super možnost, jak získávat zkušenosti v dospělém hokeji. Najdete tam hodně zkušených hokejistů, máme se od koho učit.
Jak se extraligový hokejista cítí v kompletně novém, prvoligovém prostředí?
Výhodou bylo, že několik spoluhráčů jsem znal z Pardubic. Michal Pochobradský, Michal Machač, Ondřej Matýs nebo Honza Oliva mi pomohli. Některé další jsem sice neznal, což je ze začátku vždycky trochu zvláštní. ale i díky klukům, které už jsem jmenoval, jsem do týmu zapadnul rychle. A znal jsem i trenéry, hlavně pana Malinského z juniorky.
„Určitě mám víc zkušeností, takže i větší sebevědomí. A věřím si víc na puku."
I díky působení ve Vrchlabí jste hokejově vyspěl. Cítíte letos na ledě větší pohodu?
Už vím, co jaký tým hraje, co na koho platí. Určitě mám víc zkušeností, takže i větší sebevědomí. A věřím si víc na puku.
Jaký soupeř patří mezi vaše oblíbené?
(přemýšlí) Tak třeba proti Liberci se mi hraje dobře.
A koho naopak nemáte rád?
Nesnáším Hradec. (směje se) Co víc k tomu říct…
Dráždí vás hradecký kapitán Radek Smoleňák?
Spíš obránce Richard Nedomlel, s tím si fakt nerozumím.
A co statistiky? Všímáte si, jaká čísla zdobí vaši hru?
Úplně dopodrobna to zase nesleduju. Ale občas se podívám, jak si vedu. Třeba v bodování.
Foto: Ladislav Adámek, hcdynamo.cz
V rámci pardubického týmu patříte mezi časté střelce, navíc máte i poměrně dobrou úspěšnost. Je střelba vaší předností?
Petr Sýkora nám na střídačce pořád říká, ať se tlačíme do brány a hodně střílíme, tak se to snažím plnit. Ale už v juniorce jsem takhle hrál. Přeci jen čím více střel, tím větší šance, že dám gól.
Filip Koffer nedávno mluvil o tom, že cílem vašeho mladého útoku je udržet se na kotouči, dobře bruslit a poctivě se vracet do obrany. Souhlasíte s ním, nebo byste ještě něco doplnil?
Snažíme se být nepříjemní, živí, dostat se do hry pomocí malých věcí – blokem, střelou na bránu, nebo vytvořeným tlakem. Když dáme gól, tak je to jenom plus.
„Snažíme se být nepříjemní, živí, dostat se do hry pomocí malých věcí."
Často navíc nastupujete i do oslabení.
Nejsem takový, že bych zblokoval každou střelu. Snažím se to spíše ubrousit, bojovat. Na oslabení je největší specialista Kofi. (usmívá se)
V letošní sezoně hodně cestujete sestavou. Začínal jste právě s Kofferem ve čtvrté lajně, ale trenér Král už vás vyzkoušel i ve všech ostatních útocích. Jaká role vám sedí nejvíc?
Neřekl bych, že když mě trenér k někomu přihodí, tak se cítím nějak jinak. Je to asi jedno, soustředím se, abych hrál co nejlépe – a je jedno v jaké lajně nebo s jakými spoluhráči. Máme kvalitní tým, všichni spoluhráči jsou kvalitní, takže je jedno, v jaké lajně jsem. Když se vám daří, je to super všude. (směje se)
Dynamo má v útoku velkou konkurenci. Nepřemýšlíte o tom, že neustále bojujete o místo v sestavě?
Jasně, občas se nějaký zápas nepovede. A tlak tam samozřejmě je. Ale já se snažím na to nemyslet, protože by se to jinak mohlo podepsat na mém výkonu.
K tomu, abyste se cítil dobře, vám navíc i v Pardubicích pomáhají podobně staří spoluhráči. Filipa Koffera už jsme zmínili, pak je tam i Matěj Blümel nebo Michal Hrádek.
Je to dobré v tom, že už se známe opravdu dlouho. S Kofim a Blímou se znám už od šesté třídy, kdy jsem přišel do Pardubic. S Hradysem se znám od mladšího dorostu. Takže mám se všemi skvělý vztah, jsme kamarádi, a to se pak projeví i na ledě. Přechod do áčka byl navíc pro nás všechny jednodušší, protože jsme tam byli spolu.
„Mám se všemi skvělý vztah. Jsme kamarádi, a to se pak projeví i na ledě."
Jak se ale vyrovnáváte třeba s náročnými tréninkovými dávkami?
Už v juniorce byly tréninky na suchu s panem Mockem, takže teď je to trochu podobné. Jinak dospělý hokej je samozřejmě fyzičtější, takže se pořád snažím přibrat a zesílit. Souboje na ledě jsou o něco tvrdší, ale zas tak obrovský rozdíl to není.
Člověk si asi rychle zvykne a přizpůsobí se, že?
První zápasy byly z mé strany takové opatrnější, teď už vím, na které hráče si dát pozor a nepouštět si je na tělo. Třeba Gulašiho v Brně. (usmívá se v narážce na srážku, po které zůstal otřesený ležet na ledě)
A co třeba Romana Poláka z Vítkovic?
No, na ledě obrovskej. Je zážitek hrát proti takovým chlapům. My mladí se od zkušených borců můžeme hodně naučit.
Co vlastně hraje v soubojích větší roli: chytrost, nebo síla?
Jasně, nepatřím mezi největší a nejtěžší hráče. Soupeři jsou navíc v extralize nejenom silnější, ale i chytřejší. Takže se snažím být neustále v pohybu, bruslit, aby se ke mně nemohli dostat na blízko a nevzali mi puk nebo mě neodstavili od hry.
A jak zpětně vnímáte, že vás minuly pozvánky do mládežnických reprezentací?
To je pravda, nebyl jsem ani na jednom kempu. Reprezentace pro mě samozřejmě byla vždycky sen, ale nikdy jsem si neříkal, že chci hrát tak, abych se dostal do repre. Vždycky jsem chtěl pomoct týmu, něco společně vyhrát, prostě aby se nám všem dařilo. Jasně, o reprezentaci jsem přemýšlel, ale že bych se na ni nějak speciálně soustředil, to zas ne. Největší motivace pro mě byla vyhrávat s Dynamem.
Foto: Ladislav Adámek, hcdynamo.cz
ISSN 1214-5718 | dotazy na redakci: redakce@hokej.cz, obchod/reklama: obchod@hokej.cz, technický provoz: webmaster@hokej.cz
