Úchvatná sezona! Špunar zářil i přes zranění: Poskakoval jsem na jedné noze
Jan Špunar
|
Foto: Twitter Portland Winterhawks
Byl vyhlášen nejlepším gólmanem americké divize WHL, v play off se s Portland Winterhawks dostal až do finále, v němž si připsal jedno čisté konto a úspěšnost 91,4 procenta. Řeč je o dvacetiletém brankáři Janu Špunarovi, který i přes delší zranění ve své druhé sezoně za mořem zářil. „Doufám, že se od toho budu moct odrazit v další sezoně,“ říká.
Na začátku sezony jste měl super čísla, dařilo se vám i celému klubu. Lepší start jste si asi nemohl přát, že?
Ano, určitě. Bylo to super. Měli jsme pár nových kluků v týmu a všechno nám šlapalo jako hodinky.
Pak ale v listopadu přišlo zranění, můžete říct, co přesně se vám stalo?
Zlomil jsem si kost v chodidle, takže jsem byl asi tři měsíce „out“. Nechodil jsem, nemohl jsem nic dělat, maximálně něco málo v posilovně nebo na kole. Celé dva měsíce jsem jen poskakoval na jedné noze.
„Ještě nikdy jsem se takhle daleko ve svojí kariéře nedostal. Většinou jsem hrál spíš o sestup než o postup nebo play off.“
Jak těžké pak pro vás bylo se po tom zranění vrátit zpátky do zápasového tempa? Já jsem měla pocit, že jste s tím moc problém neměl…
To je hlavně zásluha všech trenérů. Pomohli mi, že mě to nebolelo. Spoluhráči mi pomohli v kabině, na tréninku, blokovali za mě střely a hráli ještě lépe, než mohli. Především díky nim jsem moc problém neměl. Až postupem času se trochu nastřádala únava. Chyběly mi tři měsíce tréninku, takže tělo bylo asi unavené. Ale dalo se to zvládnout.
S Portlandem jste se letos dostali až do finále WHL, jaká to pro vás byla zkušenost?
Zkušenost to určitě byla skvělá. Ještě nikdy jsem se takhle daleko ve svojí kariéře nedostal. Většinou jsem hrál spíš o sestup než o postup nebo play off. Takže určitě skvělá zkušenost, výborný zápasy. Škoda toho finále, ale jinak si můžeme říct, že to byla povedená sezona. Doufám, že se od toho budu moct odrazit v další sezoně.
V semifinále jste rozhodující zápas hráli až na dvě prodloužení, bylo to pro vás náročné? Jak si v takhle dlouhém zápase udržet koncentraci?
Podle mě jsem v tom zápase byl už v polospánku. Prakticky to byl zápas jen mezi mnou a tím druhým gólmanem, kdo to pustí dřív. Snažil jsem se vydržet co nejdéle. Naštěstí jsme pak ve druhém prodloužení dali gól. To bylo neskutečný. Já už jsem neměl ani energii slavit, byl jsem úplně vyřízený.
Po sezoně jste byl vyhlášený nejlepším brankářem americké divize WHL, co pro vás tohle ocenění znamená?
Znamená to pro mě jakési zhodnocení, že jsem v tomhle roce odvedl dobrou práci, i s tím zraněním. Vybrali mě, i když jsem ze všech gólmanů v americké divizi chytal nejmíň. Jsem hrdý, že jsem to vyhrál.
Jak byste ze svého pohledu zhodnotil celou letošní sezonu, v čem vás posunula?
Myslím, že jsem se celkově v Americe během těch dvou let hodně posunul. Jak hokejově, tak v osobním životě. Trošku víc jsem se osamostatnil. Přesun do Ameriky mi pomohl. Co se týče hokejové stránky, naučil jsem se vidět hokej víc jako profesionál, makat na sobě, trávit víc času na stadioně a připravovat se na tréninky a zápasy jinak. A zhodnocení sezony? Kdyby tam byl ten pohár, tak je to určitě lepší, ale jinak si můžeme všichni v našem týmu říct, že to byla perfektní sezona. Šlapali jsme jako hodinky a bojovali jeden za druhého.
V týmu hrajete s dalším Čechem, Markem Alscherem, trávíte spolu hodně času?
On tam má auto, takže mě většinou vozí na tréninky, když jedeme nakupovat nebo když máme volný den. Trávíme spolu sedm dní v týdnu. Řekl bych, že jsme si k sobě našli cestu a přirostli k sobě. Určitě to bude jeden z kamarádů na celý život. Jsem za to rád.
„My jsme měli podle mě návštěvnost průměrně tak čtyři a půl až pět tisíc lidí. To je lepší jak polovina extraligových týmů v Česku, což je za mě super.“
Dalším vaším spoluhráčem je syn Patrika Štefana, James Stefan, umí trochu česky?
Ne, vůbec. Možná tak tři čtyři slova, ale to je všechno.
Ještě zůstaneme v Portlandu. Jací jsou tam fanoušci, chodí jich hodně na hokej?
My jsme měli podle mě návštěvnost průměrně tak čtyři a půl až pět tisíc lidí. To je lepší jak polovina extraligových týmů v Česku, což je za mě super. Jinak v Americe celkově fanoušci nejsou tak hlasití jako tady v Evropě. Spíš se jdou na hokej podívat s rodinkou, s dětma. Je to takové tišší, ale i tak to udělá krásnou kulisu. Bylo super, že potom na play off přišlo sedm až osm tisíc lidí. To už šlo slyšet, hnali nás dopředu. Vůči fanouškům tedy nemůžu říct nic špatného.
V Portlandu bydlíte u rodiny, jak život tam funguje? Musíte třeba s něčím pomáhat?
Ze začátku se člověk snaží dělat úplně všechno, co jde, protože si připadá, že tam nepatří. Pořád se na všechno ptá, jestli si může vzít to a to. Ale postupem času si zvykne, že je opravdu jako člen rodiny. Samozřejmě se vždycky snažím třeba vynést odpadkový koš, umýt nádobí, dát nádobí do myčky, vytáhnout ho, pomoct s nachystáním večeře. Takové ty jednodušší věci. Jinak ta rodina mi navaří, řekne mi dobrý ráno, pokecáme si, já jdu pak většinou na zimák a oni mají práci. Znovu se sejdeme někdy odpoledne, máme společnou večeři, kde si zase popovídáme, a pak už jdu většinou do svého pokoje. Někdy máme i společné aktivity. Například spolu jdeme na večeři nebo si někam zahrát golf. Je to super, funguje to dobře. Snad s nimi budu v kontaktu celý život.
Tohle byla vaše druhá sezona v kanadské juniorce, dokázal byste nějak porovnat hokej tam a tady v Česku?
Má to určitě lepší úroveň než juniorská liga v Česku. Celkově tím, jak to funguje. Když někam jedeme, máme tam zařízenou večeři, hotel. Tohle je na úplně jiném levelu. Chodí i víc fanoušků, je to mediálně známé, má to více sponzorů, takže je tu více peněz. Je to už skoro profi liga. Řekl bych, že tím zázemím je to jako profi hokej v Česku. Hraje tam hodně šikovných hráčů. Z těch, co jsou už teď v NHL, tam byli třeba Connor Bedard nebo Logan Stankoven, který proti nám hrál minulý rok v play off. Je tam hodně talentovaných hráčů. Zbytek pak jsou kluci, kteří to asi nebudou hrát profesionálně, ale chtějí hrát hokej. Má to vysokou úroveň. Je to jedna z nejlepších juniorských lig na světě.
Hokejisté jsou často pověrčiví, jak to máte vy? Máte nějaké svoje rituály před zápasem?
Těch rituálů je spousta, to je na dlouho. Většinou je to stejná snídaně, stejný předzápasový oběd, vždycky jdu před zápasem na procházku. Pak taky před zápasem vždycky stejné rozcvičení, oblíkám se nohy zprava a ruce zleva. Je toho ještě víc, ale to už má člověk tak nějak v hlavě, zautomatizované.
Máte nějaké vzory? Který gólman je vám svým stylem chytání nejblíže?
Už když jsem byl mladší, líbil se mi Hellebuyck z Winnipegu. A teď jsem se díval na mistrovství a sledoval jsem hodně Lukáše Dostála, ten taky vypadá dobře.
Poslední otázka už jenom na odlehčení: krupicovou kaši míchat, nebo nemíchat?
Já to mám podle nálady. Někdy si ji zamíchám a někdy ne. Hlavně jsem kaši už dlouho neměl. Když ji nezamíchám, tak kolem granka ta kaše není moc dobrá, ale pak je skvělá s grankem. Když ji zamíchám, není to špatné, ale mohlo by to být lepší.
Share on Facebook
