Bobby Orr se mi líbil, přiznává jeden z nejlepších obránců hokejové historie Jan Suchý

Kdyby hrál hokej v dnešní době, válel by zámořskou NHL a topil by se v penězích. Legendární obránce Jan Suchý měl všechno, co špičkový zadák potřebuje. Bruslení. Předvídavost. Chytrost. Tvrdost. I obětavost. Letící puk dokázal vlastním tělem zablokovat jako nikdo jiný. Odchovanec hokeje v Havlíčkově Brodě se v devatenácti letech přesunul do jihlavské Dukly, kde strávil nejlepší sportovní léta života. Sedmkrát vyhrál titul mistra republiky, startoval na osmi světových šampionátech. Zlatou medaili si nikdy nepřivezl, ale doma má stříbro z olympiády v Grenoblu. V letech 1969 a 1971 byl vyhlášen nejlepším bekem šampionátu.

Na závěr kariéry odešel hráč s číslem 17 na dresu do zahraničí. Válel za německé kluby z Kaufbeurenu a Landsbergu, také za rakouský Mödling. Poté s vrcholovým hokejem skončil a doma v Havlíčkově Brodě se dal na jinou činnost. Pomáhal s trénováním, ve vedení tamního klubu stále působí jako manažer v oblasti ekonomiky. "Sháním peníze, což je u sportu to nejtěžší. Ale nestěžuju si," říká.

Kdyby žil v Kanadě, fanoušci by ho velebili při každé příležitosti. Slavný Bobby Orr si v zámoří nemůže jen tak zajít na hokej. Kdyby to udělal, hned by byl kolem něho chumel lovců autogramů. Jan Suchý? V Havlíčkově Brodě sice každý ví, co dokázal. Ale příval popularity v jeho případě neplatí. "Vůbec mi to nevadí. Nesrovnávejme nesrovnatelné. U nás platí, že když sportovec skončí, musí se postarat sám o sebe," tvrdí bez stopy smutku.

Pravdou je, že Česká republika si osobností minulosti neumí vážit. V každém odvětví je to patrné, slavné postavy dřívějších let se veřejnosti připomenou jen občas. Jan Suchý přijímá tento fakt s nadhledem. Pobírá skromný důchod, žije realitou. "V Brodě se snažíme dělat hokej na nějaké úrovni, nicméně je to opravdu těžké. Peněz není nikdy dost, také hráčů ubývá. Ti, co něco umějí, jdou často jinam. Za lepším," vypráví.

Jak fotbalisté Sparty a Dukly přišli o posilu

V proslulé Kotlině sám kdysi začínal. "Byl jsem stejně starý jako Jirka Holík, s ním a s jeho bráchou Jardou se znám odmalička. Také Pepík Augusta patřil do naší party," vzpomíná. Tehdy trávil Suchý skoro všechen volný čas na ledě. "Od rána do večera jsme bruslili. Nebyl internet, nebyly jiné zábavy. Často se mě ptali, kde jsem získal tak skvělý pohyb po ledě. Odpověď je jasná - každodenním tréninkem. Dneska vidím beky, co se ani pořádně nedokáží na bruslích otočit a jet pozadu. Jak potom mají hrát hokej?" diví se.

Když bylo Suchému 19 let, stěhoval se do jihlavské Dukly. Osudový krok se však málem neuskutečnil. "Víte, řeknu to neskromně, ale já byl výborným fotbalistou. Hrál jsem oba sporty, chtěly mě přední oddíly. Přijel za mnou pan Blažejovský ze Sparty, to samé Vejvoda, slavný trenér pražské Dukly. Ovšem Jihlavu vedl trenér Pitner a ten měl jasno - půjdeš k nám, budeš se věnovat hokeji, řekl mi přísně. Holíkové šli do Jihlavy taky, tehdy to všechno vzniklo," pokračuje.

V Dukle se vytvořil silný tým. Suchý získal na několik let stálého partnera do obrany - Ladislava Šmída. "Dobře jsme se doplňovali. Já hodně útočil, Láďa to vzadu zajišťoval. Dostali jsme se i do nároďáku, co vám mám povídat,. Prostě bezvadné časy." Oba kamarádi se nachomýtli i k mnoha průšvihům. Ten největší se stal Suchému osudným, přišel totiž o zlato z mistrovství světa 1972, na čas musel do vězení. Řídil totiž vůz s alkoholem v krvi, došlo k nehodě, při němž jeden z kamarádů jihlavských hokejistů zahynul.

"Každý někdy udělá hloupost. Stát se to dneska, možná bych na šampionát jel. Víte, jak dopadli jiní sportovci, co udělali něco podobného. Ale o tom nemá cenu mluvit. Byl jsem potrestán, v pořádku. Ostatně - nejsem první ani poslední, kdo hrál dlouho za národní mužstvo a mistra světa nikdy nezískal. Byl jsem u jiných úspěchů, především si cením olympiády v Grenoblu. No a zapomenout se nedá na devětašedesátý ve Stockholmu. Tam jsme dvakrát porazili Sověty," připomíná.

Emigrace kvůli NHL? Na to bych neměl

Zmíněný turnaj proběhl po domácích událostech v roce 1968. Dvě porážky sovětského výběru přišly v pravý čas. Posílily národní odpor proti okupantům, spoustě obyčejným lidem doma reprezentanti udělali velikou radost. Jan Suchý ve švédské metropoli sehrál patrně nejlepší turnaj. Měl skvělou formu, stal se nejlepším bekem turnaje. Ovšem když přijel domů, potkala ho smůla. "Měl jsem tašku s dárky pro děti, kterou mi někdo na letišti ukradl. Všichni nás vítali, bylo to ohromné. V tom zmatku mi věci kdosi čmajznul," konstatuje.

Koncem 60. let obdržel Jan Suchý nabídku z NHL. Podobně tomu bylo v případě Josefa Horešovskéhom, Václava Nedomanského i dalších hráčů. Jako jediný odešel legálně jen Jaroslav Jiřík. Zamířil do St. Louis, kde stáli také o Suchého. "Jenže doba nám nepřála. Člověk musel mít nahrané roky a zápasy v nároďáku, odejít se souhlasem v podstatě nešlo. A ilegálně? Ne, to bych nedokázal. Měl jsem rodinu, děti. Takové rozhodonutí možná udělal mladý kluk. Ale já na emigraci neměl," říká otevřeně.

Kdyby panovaly normální poměry, porovnal by Suchý výkonnost s největšími hvězdami NHL. Hlavně tedy s Bobbym Orrem, zřejmě nejlepším bekem zámořské ligy všech dob. "Líbil se mi. Byl výborný, ale hrál zcela jiný hokej, než jaký se tehdy viděl u nás. V Americe měli úzká kluziště, létalo se sem a tam. My spíš hráli technicky, hodně kombinačně. Na velkém prostoru," konstatuje.

Bruslil jsem naposledy před osmi lety

Jan Suchý nastoupil ke 160 mezistátním střetnutím, v nichž vstřelil 44 branek. Na obránce nevídaná bilance! A v ligové soutěži? 562 zápasů, 162 gólů!! O Suchém občas říkali, že je čtvrtým útočníkem. "Tlačil jsem se dopředu, to je pravda. Ovšem trenér Pitner byl pes. Vždycky mi opakoval, že musím hlavně plnit povinosti v obraně." Suchého výkony od té doby napodobil jediný hráč. V sezoně 1992-93 zářil Miloš Holaň. "Ovšem sehrál mnohem víc zápasů než já. Holaň měl výborný rok, ale já bych se s ním nerad srovnával."

Aby v současnosti některý zadák vévodil extraligové produktivitě, to už je v podstatě utopie. Statistiky minulých let ukazují, že se žádný nový Suchý nenašel a asi dlouho nenajde. Také legendu Jihlavy mrzí, jak šla hra obránců postupně dolů. "Kvalitní beci nejsou. U nás doma ani v cizině. Je to celosvětový problém," upozorňuje. Přesto existují hráči, kteří jsou podle Suchého gusta. "Třeba Tomáš Kaberle a jeho brácha Franta. Ti se mi líbí. Hrají hlavou, přemýšlejí. Moc šikovní kluci," oceňuje.

Proč defenzivní hokejisté světovému hokeji chybějí? "To je jednoduché - každý chce dávat góly. A pak je třeba vzít v úvahu, že hra obránců klade vyšší nároky. Musíte umět bruslit pozadu, pracovat s hokejkou. Vyžaduje se tvrdost a nebojásnost. Aby měl kluk všechny tyto vlastnosti, to je pomalu zázrak. Díval jsem se třeba u nás v Brodě na přípravu dvacítky před mistrovstvím světa. A řeknu vám - někteří beci, to byla bída," reaguje kriticky.

Hokejové dění Jan Suchý nadále sleduje. "Chodím na zápasy u nás v Brodě, jinam moc ne. Ale koukám na televizi," říká. Na brusle se postavil naposledy před osmi lety. "Mám artrózu v kloubech, prostě to nejde. Tělu neporučíte," mávne rukou. Ve volném čase odpočívá u svého domu.

"Na baráku je pořád co dělat. Ale nejšťastnější jsem, když mohu vyrazit do lesa. Jsem totiž vášnivý houbař. Až mi paní nadává, jak jsem do toho zažraný," směje se. Pozornost věnuje i vnoučatům. A v poslední době také biografii, kterou skvělý hokejista chystá. "Připravujeme knížku, kde by měla být popsána moje kariéra i nejrůznější zážitky. Snad se bude lidem líbit," uzavírá.

Share on Facebook Share on Twitter

• Psali historii