Doba bronzová, ale buďme rádi. Češi potvrdili, že pořád patří do světové špičky

(HELSINKY, od našeho zpravodaje) Na posledních třech šampionátech vybojovali čeští hokejisté tři medaile. Zlato v Kolíně nad Rýnem, loni v Bratislavě třetí místo, to samé nyní ve Skandinávii. Český hokej žije dobu bronzovou, což je vzhledem k nadějím před semifinále možná trochu málo, ale buďme rádi. Za národním týmem letos skončili Finové, Švédové nebo Kanaďané. Jde o výsledek, který je bezpochyby úspěchem.

Závěr letošní sezony nakonec dopadl pro české hokejisty pozitivně. Na KAJOTbet Hockey Games v Brně vydřeli celkovou výhru v Euro Hockey Tour, což se předtím povedlo jen za Ivana Hlinky v roce 1998. Kádr posléze doznal změn, přijely posily z NHL, což vyžadovalo určitý prostor k adaptaci. Jednak na širší evropské kluziště, jednak na nové spoluhráče a herní systém, který Hadamczikův výběr uplatňoval.

Vstup do šampionátu nebyl ideální. Češi se trápili s Dánskem i s Norskem, mezi tím poměrně jasně podlehli Švédsku. Ale hokejisté nedali znát špatnou náladu či snad uraženou ješitnost. Uvědomovali si, že je třeba zabrat, a jejich výkon šel postupně nahoru. Proti Rusku hráli vyrovnanou partii, jen pozdějším mistrům světa nedokázali dát gól. Klání s Itálií a Německem zvládli lehkostí Usaina Bolta, následoval duel, na který se bude vzpomínat.

Semifinále se Slovenskem? Porážka, která vydá za tři

Ve čtvrtfinále proti Tre Kronor teoreticky neměli Češi moc nadějí. Na straně soupeře stála jedna hvězda vedle druhé, k tomu zaplněná hala Globen. Trenér Marts navíc umí nachystat taktiku, která našim hokejistům nesedí. Jenže stala se nevídaná věc. Reprezentanti šli do bitvy aktivně, bez obav. Makali jeden za druhého, tahle parta napodobila v onom utkání mužstvo, jež podobnými zbraněnmi bralo před dvěma lety zlato v Kolíně nad Rýnem.

Nikdo to nečekal, ale Češi favorita přemohli. V tu chvíli se otevřela ohromná šance na finále. V cestě stáli Slováci - tedy soupeř, s nímž český národní tým nemíval na předchozích akcích problémy. Přesun do Helsinek proběhl v pohodě, hráči žili velký sen. Ovšem sobota 19. května byla hodně tmavá. Reprezentantům se nedá vytknout přístup, snaha, bojovnost. Jenže v klíčových situacích kupili nevídané chyby, nedokázali si poradit s taktikou, kterou chytře vymyslel trenér Vůjtek.

Letošnímu národnímu týmu svědčilo, když proti němu nastoupil soupeř, který hraje aktivnější útočný hokej. Švédové a Finové nečekali na modré čáře, svěřenci Aloise Hadamczika se do nich nemuseli nutit. Se Slováky ano. A neuspěli. Jestliže loni vzala naděje jedna nepovedená třetina semifinále se Švédy, tentokrát to byly nedostatky v defenzivě, minely zkušených hráčů a především neschopnost zdolat slovenský val v čele s gólmanem Lacem.

Je jasné, že taková porážka vydá za tři. Těžko si představit, co probíhalo v hlavách bojovníků po vyřazení. Ovšem v neděli nastoupil do utkání o bronz tým, který jednoznačně chtěl medaili. Domácí Finové sice taky - a moc. Jenže uspěli Češi. Fantastický výkon předvedl brankář Štěpánek, hráči v poli dřeli do roztrhání těla. Ačkoli je soupeř v závěru mačkal jako citrón, odolali. Medaile jsou odměnou za jejich odvahu, nasazení a také za to, že se nevzdali.

Junioři zaostávají, elitní výběr ale kráčí dál

Český hokej se pořád drží mezi světovou špičkou. Nikdo nás nepasuje do pozice favorita, nikdo s námi až tolik nepočítá. Jenže když se přiblíží důležité bitvy, také nikdo moc netuší, čeho jsou válečníci z české kotliny schopni. Švédové se už viděli na trůnu, jenže pýcha předchází pád. Finové chtěli doma aspoň nějaký úspěch, mají čtvrtou příčku. Reprezentanti dokázali dvakrát vyhrát nad silnými soupeři v jejich prostředí. Jejich výkonnost probíhala ve vlnách, ale nakonec se loučili úspěšně.

Ukazuje se, že i když ubývá zásoba kvalitních reprezentantů, dokáží Češi pořád složit konkurenceschopný tým. Osmnáctka letos bojovala o udržení v elitní skupině šampionátu. Dvacítka sahala po semifinále díky skvělému brankáři Mrázkovi a soudržnému kolektivu, ovšem na medaili čeká od roku 2005. O naše juniory je výrazně menší zájem než o Švédy či Rusy.

Ale když se dají jednotlivé ročníky dohromady, vzniká zajímavá směs techniků, dříčů, obětavců, v mnoha ohledech výjimečných jedinců. V bráně měl na mistrovství světa původně stát Ondřej Pavelec, jenže ten účast vzdal, jelikož si to nepřál jeho klub. Trenér Hadamczik byl z té zprávy nešťastný, našla se ovšem kvalitní náhrada. Vinou různých okolností se dostali do zápasů Jakub Kovář i Jakub Štěpánek,v duelu s Německem krátce také nováček Petr Mrázek.

Nakonec to nebylo od věci. Kovář vychytal čtvrtfinále, Štěpánek zápas o bronz. Brankáři rozhodně nezklamali. Nejméně na výběr měli trenéři mezi obránci. Tahle pozice je českou slabinou, není moc mladých českých beků, kteří by dosahovali nejvyšší úrovně. Proto je fajn, že stále pokračují držáci Čáslava, Němec, Krajíček, Mojžíš. Na šampionátu se parádně uvedl Nakládal, sezonu snů zakončil sympatickým výkonem zelenáč Krejčík. Smůlu na zranění měl ostřílený Kutlák, naopak na turnaj asi nebude moc rád vzpomínat Blaťák.

Chlapík, který sehrál za národní mžstvo víc než stovku zápasů, nebyl v pohodě, čelil za to až nezvykle silné kritice od trenéra. Tohle si zlínský odchovanecv možná až nezasloužil. V hokeji se někdy stane, že prostě nemáte své období, že to nejde, ačkoli byste se rozkrájeli. Rusům letos famózně kouzlil Malkin, který byl ale před dvěma lety sotva poloviční. Ani někteří jiní Češi nepotkali období, kdy jim jde od hokejek všechno samo, ale snažili se ze všech sil.

Nakonec medaile, která se vždycky počítá

V útoku se tentokrát sešlo osobností víc. Byly to různé typy hráčů. Skvělý šampionát má za sebou nezdolný bojovník Jiří Novotný. Nápady a šikovnost z jiné planety uplatňoval Aleš Hemský. Ohromně chtěl kapitán Tomáš Plekanec stejně jako Martin Erat, jehož v semifinále fauloval Hudáček, což byl pro české plány zásadní škrt přes rozpočet. Střelecky to tolik nešlo Michálkovi, ale jeho vítězný gól ve čtvrtfinále byl neskutečný.

Hokejista mimořádných kvalit je David Krejčí, neustále bruslil a doloval kotouče Michael Frolík. Bylo nevídané, jakým způsobem naskočil Petr Koukal. Ačkoli se v extraligovém play off vydal do posledních sil a měl potíže s kolenem, přijal zpočátku roli náhradníka. V zápasech pak odjezdil každé oslabení, každé střídání. Tahle vlastnost slušela i dalším hráčům. Především díky tomu se český výběr dostal znovu těsně pod vrchol.

Příští rok se šampionát uskuteční opět ve Skandinávii. Češi měli začít v Helsinkách ve schůdnější skupině s Finskem, Slovenskem a USA. Jenomže pořadatelé mají právo jedné změny v nasazení, chtěli do Finska mistry světa z Ruska, takže je vyměnili za český výběr. Nedá se nic dělat, tuhle výzvu je třeba přijmout a brát ji jako fakt. Národnímu týmu by se letos dalo pár věcí vytknout, hlavně porážku se Slováky. Ta bude každého mrzet dlouho. Hokejistům ale slouží ke cti, že poté zabrali, poradili si s horšími chvílemi, načež přece jen vydolovali medaili. A ta se vždycky počítá.

Share on Facebook Share on Twitter

• Reprezentace